při vzpomínce na jednu zářijovou noc ze mě vypadla jakási popisná povídko-úvaha, které chybí závěr - záměrně! (ze strachu, že by byl moc sentimentální...)
Déšť...jemný, skoro jakoby se kapky vody rozplývaly ve vzduchu a nestačily ani dopadnout na zem. V záři pouličního osvětlení vypadá
tenhle tichý déšť téměř jako závoj, který jen při bližším prozkoumání odhalí, že ho tvoří tisíce a tisíce malých perliček. Perliček,
které přestanou existovat v okamžiku, kdy dopadnou na zem.
Po té zemi, poseté miliony rozbitých dešťových kapiček, kráčíme my - mlčenlivé stíny. Jeho ruka mě konejšivě hřeje v té mojí. Je cítit
vůně podzimu. Je to chvíle, kdy léto dalo sbohem, ale podzim ještě mžourá rozespalýma očima na ten boží svět. Je to přesně ta noc,
kdy tělo objímá příjemně teplý vzduch zářijové noci, ale přitom je v něm právě něco, co již k létu nepatří.
Držím jeho ruku pevně a ta jakoby svírala mé srdce, tiskla ho a dávala mu důvod, aby bilo.
I kdyby už nikdy nelěo přijít svítání, pro tuhle chvíli, v zářijové noci, ........
No comments:
Post a Comment
I don't hate anyone. I believe we should not hate on people. But I hate my haters, obviously.