13 Nov 2010

Úvaha o sobotní prázdnotě

pohnutí mysli...z ničeho nic....

Před pár hodinami jsem šla z práce, a uvědomila si věc, která otrásla všemi základy mého já.

Je zvláštní, jak se člověk ve svém spěchu nad jistými věcmi nepozastavuje. Upřímně-někdy je to tak dobře. Protože takové poznání může najednou vyvolat těžké pochybnosti o tom, co jsem, kde jsem a proč jsem tam skončil...

Moje zjištění se týká toho, že nemám skutečně blízkou osobu. Co je na tom zvláštního, či svět bořícího? Pro většinu lidí asi nic. Mně to uvědomnění ale sevřelo hruď v ocelové kleště. A svět se mi zdál mnohem nehostinějším místem než kdykoli dříve...

V posledních měsících jsem zahrabaná pod tolika zájmy a z nich plynoucích povinostmi...a akcemi...a novými lidmi...Lidmi...A je to tady. Jak člověk může být sám? Tolik známých...známých. Známí nejsou PŘÁTELÉ. Nikdy jsem jich neměla mnoho. Dám totiž spíše na kvalitu, než na kvantitu. Ale jak jsem tak spěchala tou tmavou ulicí, běh věcí se zastavil...Toto poznání přišlo s myšlenkou, že nemám žádné kamarádky ženského pohlaví, což zase plynulo z úvahy, zda se všem okolo nejeví divné mně pořád vídat především v přítomnosti mužů. A najednou ta tíživá pravda - jako kus skály valící se ze svahu a těžce dopadajícího na zem. Není nikdo....NIKDO.

To slovo je tak prázdné... prázdné jako srdce, které mi bije v hrudi... A přece je plné. Plné hudby, plné láskou k zemi tak vzdálené, plné podzimní oblohy, plné podivné módy, plné postaviček s velkýma očima a malými nosy...

Někdy člověk, aby zapoměl na prázdnotu, začne ji vyplňovat malými střípky, díky kterým si pak připadá úplný.

Kdysi se mi někdo snažil namluvit, že neumím žít. Žila jsem jen pro jiné a snažila se dávat vše a myslela, že i já za to něco dostanu. Lásku? Možná. Pochopení? Snad. Vděk?...haha. Sotva.

Nyní vím, že ten člověk se mýlil. Žiju! Teď žiju! A naplno! A stačil k tomu jediný krok. Nic už neočekávám nazpět. Žiju pro sebe. Ne pro ostatní. Pokud si to neuvědomuji, je to tak vpořádku. Ale pokud vás zastihne myšlenka, tak jako mně právě dnes...To, co jsem dříve považovala za smysl života, není. Není spřízněná duše...žádný "střípek" (viz. Teorie o lidské duši). Ale vto všechno jsem nechala minulosti a vzlétla z popela jako ten fénix. Sic trochu opelichaný, ale budiž.

Ano přišly chvíle, kdy jsem se cítila "re-born". A to mi dalo další elán a přede mnou se otevřely širé pláně...možností, poznatků, nových zážitků... Všechno zkusit, všechno udělat...A poprvé jsem nechala svoje věčné deprese někde vzadu, a když se sem tam nějaká vynořila, přešla jsem ji pouze mrzutostí.

Tak PROČ se, sakra, dnes večer cítím tak mizerně, kvůli jedné jediné myšlence?

Je to pro mně opravdu tolik důležité "někoho mít"? Ano je... ale nebyl to právě ten důvod, proč jsem "neuměla žít"? Ano byl...

(Myslím že mám málo práce ...(padám vyčerpáním a nevím kam dřív skočit)).

Nechci se zase zavřít do klece a spálit se na popel...

Nechci, a proto to neudělám...

Vzdor a sílu, vzdor a sílu!

VZDOR A SÍLU!!

 

 

 

 

 

 

 

No comments:

Post a Comment

I don't hate anyone. I believe we should not hate on people. But I hate my haters, obviously.