27 Aug 2011

[FF] Zpátky do školy VIV.

jonghyun taemin key

key

S trhnutím jsem se probudil.
„Hyung?“ slyšel jsem ještě v polospánku sám sebe. Všechno bylo vzdálené a rozmazané. Když jsem trochu přišel k sobě začal jsem fofrem hledat deku. Nějak ze mě v noci sklouzla a já tu teď ležel jen tak… Sklouzla? Snažil jsem se vybavit si nějaké detaily. Nevzpomínal jsem si. Bylo podezřelé ticho. Nikdo nestál u sporáku, nikdo nedupal po pokoji, nikdo nechrlil proudy nadávek… Zabalil jsem se do deky a pomalu vstal. Jako když se viník plíží z místa činu. Ale já přece nic neudělal…nebo jo?
„Hyung?“ zkusil jsem to  znova. V odpověď mi bylo jen ticho… všudypřítomné ticho. Co se dá dělat. Vydal jsem se do koupelny. Byl jsem poměrně dost rozlámaný. Jak může Key na tom gauči spát denně? Key…Zarazil jsem se ve dveřích koupelny. Flashback z včerejšího večera mi projel hlavou jako nákladní vlak. Au. Nejlepší bude studená sprcha.
Zabalený v osušce jsem se vyšoural z koupelny. Pořád nikdo nikde. Jako by se všichni vypařili nebo co. Měl bych za ním zajít? Měli bychom si promluvit? Odkládání nic neřeší. A co bych mu měl říct? Bude se mnou mluvit? A tisíc dalších otázek mi vířilo hlavou zatímco jsem se blížil k pokoji, kde se to včera všechno odehrálo. Chtě jsem se ještě chvíli rozpakovat přede dveřmi, ale zaslechl jsem hlasy… Nerozuměl jsem, co říkají, ale určitě to byl Key a… Jonghyun? Mluví spolu? Přiblížil jsem se o něco víc. Ne že bych chtěl poslouchat za dveřma, já jen prostě…
„Mrzí mě to“ říkal zrovna Jonghyun.
„Bolí to, víš?“
„Proč jsme o tom nemluvili dřív… nechal jsi to zajít tak daleko…“ skoro vyčítal Jong.
Ticho.
„Stalo se včera něco?“ zeptal se podezřívavě Key.
„Jak to myslíš?“ nechápal Jonghyun.
„Vždyť víš… mezi tebou a… jím.“
„Má jméno. Vzpomínáš?“
„Hmm.“
Jonghyun si povzdechnul.
„Tak stalo?“ nedal se odbýt Key.
„A když jo?“
Třísk. Nadskočil jsem.
„No tak! Uklidni se!“ snažil se Jonghyun zachránit situaci. „Nic se nestalo.“
„To říkáš jen tak, abych se uklidnil, že jo?!“ ten výhružný tón se mi vůbec nelíbil.
„Ne. Myslíš, že ti potřebuju mazad med kolem huby? Proč bych to asi dělal?“
„Proč?“
„Co proč?“
„Proč máš radši jeho…“
„A to jsi zase vzal kde?“
„Kde? Jak jako kde! Mám snad oči!“
„Hele, Taeminnie na tom v poslední době nebyl nejlíp. Je to kamarád, ne? Snad zaslouží abych mu pomáhal. Nebo ne?!“
Pomáhal? Pomáhal? Kamarád? Zatmělo se mi před očima. Tak takhle to je? A to včera… to bylo pomáhání? A v noci…? Dotyky. Polibky.
Chvíli jsem viděl jen tmu. Možná i hvězdičky. Pak jsem najednou stál před těma dvěma. Jen v osušce s mokrými vlasy. Mohl jsem si nalhávat, že to co mi teče po tvářích je jen voda. Taky byla, ale poněkud slaná…
„Hyung!!“ rozkřiknul jsem se. Tak ublížený pohled jsem ze sebe jaktěživ nevyloudil. Ale tentokrát byl přímo na medaili.
„Ta.. Ta.. Taeminnie…“ vypadal dost zaskočeně. Jo, když je někdo chycen přímo při hnusné lži, asi se vždycky tváří TAKHLE.
Key nafouknul škraně a zlostně na mě zahlížel.
„Rušíš nás.“ oznámil mi suše. Ale já nespouštěl oči z Jonghyuna.
„Teď opravdu není vhodná chvíle.“ odkašlal si.
„Ne? A kdy bude?“ chápal jsem, že se schyluju k histerickému jednání. Ale neměl jsem snad na to právo? „Já jsem to slyšel…“
„Co jako?!“ vybuchnul Key. Stále jsem provrtával Jonghyuna pohledem.
„Že…“ začal jsem „O tom, že…“ nevěděl jsem jestli to mám říct, jestli to řeknu a jestli můžu.
„Hyung?“ zaskřehotal jsem nakonec. Nedokážu popsat jak se na mě díval. Každopádně vyděšeně. Provinile? Zmateně? Všechno dohromady. Najednou prudce vstal, chytnul mě za ruku a táhnul pryč. Jak jsem rychle vykročil, spadla ze mě osuška. A už zase jsem před nimi stál úplně nahý. Jonghyun se otočil, aby zjistil, co je příčinou brždění. Zrudnul. Odvrátil se.
Trapné ticho.
„Takže stalo…“ zasyčel Key. A mě nejdřív nedošlo o čem mluví. A pak se mi konečně vrátila paměť. A celá minulá noc.


Jonghyun

No comments:

Post a Comment

I don't hate anyone. I believe we should not hate on people. But I hate my haters, obviously.