[FF] Ráno moudřejší večera (Double B) pt. 2

fanfiction iKON / Team B
chapters: ??
bromance to romance
pairing: Double B ( Hanbin x Jiwon / B.I x Bobby)

collaboration with Syrinox
NOTE: collab system: RPG
B.I : Syri
Bobby: Ari Yu

Bobby se vzbudí "mírně" rozlámanej a chvíli vůbec neví kde je, proč tam je, co je za století a proč ho
tak zkurveně bolí hlava. Posadí se na gaučí a mne si oči.

„Dobrý ráno, Jiwone,“ řekne sám sobě nahlas a zní mu to jako umíráček.

 Kdo říkal, že ráno moudřejší večera, ten nikdy nebyl v takovýhle situaci... asi.

Vstane a dojde spáchat ty nejdůležitější ranní úkony - záchod a koupelnu. Pak potichu otevře dveře do JEJICH pokoje a zůstane tiše stát ve futrech.

Hanbinovi se zdá divnej sen. O králících. A Jiwonovi s králičíma ušima. Asi je jejich velitel. A všichni na něj křičí 'nic se nestalo' a tlapají mu po obličeji těma malinkýma pacinkama. A Jiwon se usmívá. A běží. Nebo možná hopká někam pryč. A on chce... Chce zakřičet, ať nikam nechodí. Jenže nemůže a Jiwon jde dál a vzdaluje se a on se nemůže hejbat. A Jiwon zmizí úplně a zbyde po něm jen ozvěna těch slov a sakra, Jiwone, nikam nechoď...!

Leader otevře oči, vlhký oči. Sakra?

Posadí se na posteli a zoufale si prohrábne vlasy oběma rukama. Sevře několik pramenů a silně zatáhne. Bolest jej trochu probere a pomůže setřást ten nepříjemnej pocit ztráty, kterej se ho ze sna stále drží. V tu chvíli na sobě ucítí něčí pohled. Pomalu otočí hlavu.

Jiwon…

Ani si neuvědomí, že to řekne i nahlas.

Oslovený zatřepe hlavou a snaží se tolik nemračit, ale to, jak se Hanbin probudil...

Nějak ze sebe nedokáže vymáčknout jediný slovo. Vkročí do pokoje, aniž zavře dveře. Přejde k Hanbinově posteli a posadí se na ni.

„Hanbin-ah...“ začne a nějak se nemůže přinutit k tomu podívat se mu do očí. Vezme ho za ruku.

Hanbin stále zrychleně dýchá z toho šílenýho snu, z jakýho se právě probudil. Zírá na Jiwona a uvědomí si, že má pořád mokrý oči. Rychle si je otře a to už si Jiwon sedá na postel a bere jej za ruku a to jeho 'Hanbin-ah'...

„Hyung...“ povede se mu ze sebe po chvíli vymáčknout. Odkašle si. „Promiň... za ten gauč...“ povídá dál, protože fakt neví, co jinýho říct. A proč jej Jiwon drží za ruku? A proč jeho ruka v tý Jiwona působí tak správně?

Bunny se volnou rukou podrbe na hlavě a neví kam s očima. Co se Hanbinovi zdálo? Vypadá... nějak usopleně.

„C-co? Jak promiň? Co promiň?“ nepobírá to chudák králičí.

Zatímco se snaží vyřešit neřešitelné, do pokoje nakoukne nejmladší ze skupiny.

"Hyung, to je tvoje peřina??"

„Eh, jo, díky Chanwoo,“ Jiwon rychle, ale přesto jaksi neochotně pustí Hanbina a přebere si peřinu. Aby to nemusel vysvětlovat desetkrát, řekne prostě i v přítomnosti Chanwooa: „Já jsem myslel, abysme se v noci nerušili, když jsme byli tak dlouho venku. Nějak jsem nemoh pořádně zabrat a tys byl určitě unavenej, viď, Hanbine?“ Podívá se mu ode dveří do očí... Leader, prosím tě, všechno odkejvej, jen ať mladej vypadne...

Už-už chce otevřít pusu, ale zaklapne ji, když dovnitř nakoukne rozcuchaná hlava Chanu se zmuchlanou peřinou v náručí. Raději rozespale sleduje Jiwona a jeho pohotové reakce. Trochu nestíhá. Zatřese hlavou. Otočí se za zvukem svýho jména. Cítí na sobě dva páry očí.

No tak, Hanbine, seber se, seš leader!

Mentálně si nafackuje.

„Jo... Ještě jsem ti říkal, že jestli usneš u telky, budou tě bolet záda, hyung,“ usměje se a zaměří pozornost na nejmladšího: „Chanwoo-ah, mohl bys, prosím, vzbudit ostatní a dokopat je k snídani? Potřebujeme s Jiwon-hyungem ještě něco dořešit ohledně dalšího songu.“

Hanbin sám sebe překvapí, jak klidně zní. Chanwoo všechno s úsměvem odkýve a odcupitá pryč. Jiwon za ním zavře dveře, zatímco on se svalí zpět do peřin a promne si kořen nosu. Proč má takovej bolehlav?

To bylo jen tak tak... dveře jsou zavřený a obvykle se na jejich pokoj neútočí, když k tomu vážně není důvod - teda takhle po ránu.

Hodí peřinu na postel, hrcne si na ni, otočí se na Hanbina a skříží nohy.

Před chvílí... zněl normálně. Zněl tak normálně až se mu to nezdá reálný. Možná je všechno v pohodě. Možná se nic z toho nestalo. Možná se hrozně přežral a měl halucinace...

Sleduje Hanbina jak si mne obličej.

Vrací se do své melancholické nálady a uvažuje, co všechno dneska musí udělat, než se dostane zpět do postele a bude moct přestat existovat.

Je toho přehnaně moc! Zakleje v duchu, když si to všechno přehraje. A co hůř... Většina aktivit je se skupinou. A Jiwonem. Maj dělat hudbu k novýmu songu. Dokončit lyrics. Choreo...

Není si jistý, jestli to zvládne.

Přetočí se na břicho, obličej z části zabořený do polštáře. Kouká na Jiwona. Přemýšlí, co říct. Vzdychne si. Takhle to nejde. Musí se vzchopit plus, čím déle se na Jiwona dívá, tím mizerněji mu je.

Co se to s ním děje?

To co chtěl předtím začít mu Chanu přetrhnul... co to vlastně bylo? Co chtěl říct nebo udělat? Už neví. Sedí a kouká na Hanbina jakoby se to mělo vyřešit samo.

On je přece leader! On musí vědět, co se má dít...

„Chceš kafe?“ vypadne z něj najednou a jak čeká na odpověď, přestane i dejchat.

Hanbin se posadí a úkosem se na Jiwona zadívá. Kafe...? Jako fakt? To nemá co říct? Vážně to pro něj nic neznamenalo? A co to držení za ruku zrovna před chvílí?

Nejradši by ho poslal do háje a vyhodil z pokoje. Jenže to nejde, protože je to i jeho pokoj, žejo.

„Nejsem si jistej, jestli na dormu nějaký máme…“ zahuhlá, zvedne se z postele a vytáhne ze skříně první triko, na který hmátne. Něco s čísly. Otočí se čelem k Jiwonovi a čeká na odpověď.

Sleduje ho s dost umrtveným výrazem. Možná oba čekaj, až to začne ten druhej. Nebo na to možná oba chtěj zapomenout? Nechce Hanbina nijak naštvat ani zranit, tak prostě...

„Že byla prázdná lednička, to bych pochopil, ale že by nám došlo i kafe...?“ Vyskočí z postele. „Dojdu se podívat a kdyžtak pro něj ještě fofrem někoho pošlem, ne?“

Už je u dveří, nehodlá se dívat na to, jak se Hanbin převlíká. Prostě nemůže.

Leader nenachází slov. Asi se mýlil, pokud si myslel, že sem Jiwon přišel něco vyřešit. Jestli teda vůbec je co...

„Tady je dost věcí prázdných…“ komentuje, ačkoli pochybuje, že by jej Jiwon skutečně poslouchal. „Fajn, já si dám sprchu. Pokud tedy někdo neobsadil koupelnu,“ informuje poté a vlažně se na Jiwona usměje, než zaboří nos znovu do skříně, aby našel i nějaký pohodlný kalhoty.

Bobby chvíli postojí s rukou na klice.

... dost věcí prázdných...

„Jo, asi prázdnějších než by si jeden myslel, co?“ Nechá mu to pěkně hořkou pachuť na jazyku... pekelně hořkou. Sarkasmus a uštěpačnost je lékem na všechno.

Konečně vyhrabe něco nositelnýho. Se všemi věcmi zamíří do koupelný a je rád, že je Jiwon už dávno někde v čudu - nejspíše v kuchyni, protože od tamaď slyší hašteřící se hlasy a smích.

Koupelna je naštěstí volná. Zapluje dovnitř a rychle provede ranní hygienu. Sprchu naopak protahuje. Kapky vody jsou příjemné a opojné. Smývají z něj starosti a stres. Šum vody zatracuje myšlenky. Připadá si prázdný a je to příjemná prázdnota. Taková, která zmizí s první stížností nebo připomínkou někoho z kluků.

Neví, jak dlouho tam je, ale asi fakt dlouho, jinak by June nebušil na dveře tak zoufale. Zasměje se, protože jeho prosby i výhružky jsou dokonalý, ale uleví obavám o jeho baby face tím, že fakt vyleze. Oblečený a smířený s faktem, že dnešek bude dlouhej a úmornej.

Zamíří do kuchyně zjistit, jestli teda mají to kafe.

Protože se s těma pakama nechtěl hádat - a to kafe tam fakt nebylo - beztak ho Hanbin v noci naschvál vysypal - vydal se ven sám.

Do kafeterie to je jen pár pater, ale místo tam zamíří ven z budovy. Však se CHVÍLI nezblázněj a jemu udělá čerstvej vzduch dobře.

„Takže co, takže budem předstírat, že se nic nestalo, hm? Budem dělat, že normálka. Vlastně se nic nestalo, oba jsme si to odsouhlasili. Že jo...“ mumlá si polohlasně pro sebe, když míří do nedaleké kavárny. Naobjedná kávy a pak se jako smrad táhne zpátky k dormu.

Projde obývákem, kde je bordel, jak kdyby tam vybuchla bomba. Dojde do kuchyně, kde asi už rovnou bouchla atomovka: všude se válí obaly od instantního ramyu, co si kluci nejspíš udělali k snídani, protože tady stejně nic jinýho není. A to je ta lepší část. Hanbinovi cukne obočí.

„Lidi, děláte si ze mě prdel? Takovej bordel...?“

Všichni začnou okamžitě plácat svý výmluvy a omluvy. Pomalu zjišťuje, že ho to vlastně nezajímá. No co, tak je tu bordel. Proč by se o to měl starat? Protože je leader? Nasrat.

„Klidně si v tý špíně shnijte,“ zavrčí, „ale předtím mi někdo sežeňte kafe. A jestli nebude čokoládový, tak se radši ani nevracejte!“ Kecne si na volnou židli. Tak mu to ráno pěkně začíná, když má už teď chuť někomu zakroutit krkem.

Jiwon se sune k dormu jak kdyby měl umřít…

-Mezitím v dormu-

„Pro kafe šel Jiwooon! My za nic nemůžem. Někdo sežral všechno jídlo!“ vymlouvají se ostatní členové. Během toho cvakne klika a dveře se rozletí.

„A asi jsem to byl nakonec já, když jsem nebyl včera doma, ne? Nebo leader, ne?!!“ řve Jiwon a přerazí se paradoxně právě o Hanbinovy boty hned za dveřma. „Tak doprdele?!“

Kafe zachránil jen tak tak, má ho v takovém tom podnosu s dírama. Vybere rovnováhu a s rozšířenýma zorničkama pozoruje plato s kelímkama.

„Fuj ty vole...“

Donášku dopraví ke stolu a podává Hanbinovi jeho díl s „Doufám, žes chtěl čokoládový, jinak máš smůlu.“

Pak se otočí na patě a jde si svoje kafe vypít k televizi nebo ho trefí. Všichni jsou dneska akční jen on a Bin vypadaj, že za chvíli dodělaj.

Chytá z těch debilů, co jsou bohužel členy stejné skupiny, jako on, silné tiky. Jak moc by ho asi zavřeli, kdyby jim ublížil? Jenom trošku...

Slyší Jiwona. Vidí kafe. Zornice sledují tu spásnou tekutinu. ... Doufám, žes' chtěl čokoládový... Sakra, Jiwon, tohle vůbec nepomáhá!

Sevře kelímek v rukou. A nestihne říct ani díky, protože Jiwon už je pryč. Vzdychne si a napije se kávy. Alespoň něco pozitivního. Koukne na hodiny, co visí přímo naproti. Pořád maj asi hodinu, než se budou muset odporoučet do tělocvičny.

Trochu se na židli sveze, prsty stále omotané okolo kelímku. Pak se ale zvedne s nápadem, že si ještě zaleze do postele a zkusí skládat. Melancholická nálada je na to prý stejně nejlepší.

Kde mám svůj lyrics book... Sakra... A jo… Zůstál v obýváku. Včera. A teď je tam Jiwon. Super, asi není zbytí.

Zamíří tam a nechá ty idioty svému osudu.

Rozvalí se na gauči v přesvědčení, že teď nikdo nepřijde. Všichni mají práce dost sami se sebou. Hlavu zakloněnou, čumí do stropu. Kroky. Neobtěžuje se podívat, prostě jen tak existuje, dokud nedostane povel ke zvednutí zadku a odpochodování do tělocvičny.

Už jen od pohledu dokáže říct, že Jiwon je ve svým světě a ten vnější ignoruje. Což je dobře. S trochou štěstí si vezme svůj sešit a odpochoduje pryč, aniž by si toho všiml.

Jenže na stole je všechno možný, jen ne jeho poklad. Kam ho ti mamlasové dali? Těká očima po místnosti tak dlouho, až ho konečně najde. Na opěrce. Hned vedle Jiwona.

To mi to svět dělá naschvál? Zaúpí v duchu. A potřebuje ten lyrics book vůbec? Může si vzít papír... Ne! Potřebuje, je to jeho nejcennější věc a on ji potřebuje!

Potichu se přišourá k pohovce, kelímek s kávou v jedný ruce, druhou se natáhne po sešitu. Jiwon stále vypadá, že si ničeho nevšiml.

Dobrý... to je dobrý.... Jen dál koukej do blba a já hned půjdu...

Pomalu, VELMI pomalu přesune pohled na Hanbina. Pro něco se natahuje.

Bobbymu se nějak všechno zpomalí jako v blbým filmu. Rozšíří se mu zorničky. No to je fakt moc. Zamrká a zvedne hlavu z opěrky, pohled pořád upřený na Hanbina. A čas pořád stojí.

„K posrání...“ vypadne z něj. Položí kelímek na stolek a chytne Bina i s jeho sešitkem a táhne ho do pokoje. Kluci se zrovna rvou o nějaký sušenky, co našli vzadu ve skříňce a ničeho si nevšímají.

Vtáhne Hanbina do jejich pokoje, přibouchne dveře a na ty dveře naplácne chudáka leadera.

„Hanbin-ah....“ Chce říct: já už takhle nemůžu, jak se cítíš? Co se stalo? Co si o tom sakra myslíš?!

Jenže stojí asi tak dvacet čísel od Hanbina a to už není bezpečná vzdálenost pro ne moc jasnou mysl. Dívá se mu na rty a všechny ty otázky se pomalu rozplývají jak ta pára nad kafem. Zvedne oči a jeho pohled se střetne s Hanbinovým...

Sakra, tak tohle nevyšlo... Bleskne mu hlavou, když si všimne, že na něj Jiwon kouká. Fakt divně kouká. Co to...?

Ale má svůj sešit. Pevně jej sevře. Chce se odtáhnout a vytratit pryč. Jenže to Jiwonovi rupne v kouli a čapne ho stylem, kdy mu z ruky vypadne to nebohý kafe. Co se s ním stalo už se nedoví, protože jej táhne pryč.

Skončí namáčknutý na dveřích jejich pokoje. A pak je tu Jiwonovo Hanbin-ah a všechno jde do prdele.

Sakra, Jiwone, řekli jsme, že se nic nestalo, ne?! Křičí v duchu. Ve skutečnosti je ale tichý. Tak tichý, že slyší své vlastní, splašeně bijící srdce. A Jiwon taky mlčí.

Dívají se na sebe. Jinak, než včera. Jinak, než kdy jindy předtím. Cítí to - podivné napětí mezi nimi.

Jiwon, co to děláš? Proč to všechno takhle zhoršuješ? Hyung, to nevidíš, jak mě to ničí? Nic se nestalo, Nic se nestalo, tak toho nech...

Je blízko. Sakra blízko. Nedokáže se odtáhnout a vlastně ani nemá kam. Jiwon jej hypnotizuje. Jeho oči. Jeho rty.... Doprdele.

Je naprosto bezradnej a ztracenej. 'Nic se nestalo.' mu nestačí. Proč byl Bin venku tak dlouho... sám. Proč je všechno divný i když se to tváří normálně?

„Tak řekni něco...“ zakňučí.

Má tak nervní výraz jak nikdy. Vypadá jak nakopnuté štěně. Člověk by si ho snad i vzal domů.

Teď určitě řekne něco jako 'o co ti de' a 'co tím myslíš' a 'co mám jako říct'.

Zoufalost.

„A co mám říct...?“ ujede mu trochu napruženě.

Co po něm Jiwon chce? Ujištění, že se nic neděje, když očividně ano? Poplácání po rameni a to jeho 'nic se nestalo'? Stalo se. Muselo, jinak by se necítil takhle mizerně a zmateně a nasraně a k čertu, proč je Jiwon tak zatraceně blízko?!

Prudce položí dlaně na jeho hrudník s tím, že jej odstrčí. Síla jej opustí s výrazem, co Jiwon nasadí.

Proč vypadá tak smutně? Jiwone, jak se cítíš? Co se mezi námi děje...? Taky tě to tak bolí?

Sevře jeho tričko. Sklopí hlavu. Zavře oči. Nádech. Výdech. Musí to vyřešit. Takhle nemůžou fungovat. Kluci si brzy něčeho všimnou... Zatne zuby. Snaží se uklidnit srdce i pocity. Hovno, nejde to.

„Jsi si jistý...“ Nechce to říct. Proč by měl zrovna on...? Nestihne sám sebe zastavit. „...že se nic nestalo, Jiwon...?“

Jo jsem si tak jistej, že tady teď stojím a mačkám tě na dveře, ty vole!!!!

Zaúpí.

„A ty?... Co ty? Seš v pohodě? V pohodě jako v pohodě? Jako vždycky, žádná změna? Normálka kámoši foreva?“ Trochu to nezvládá a sype ze sebe slova jedno za druhým.... přece jen je nějakej rapper. „Nebo...“

Nechá svoje nebo nedokončený a dívá se Hanbinovi do očí. Chtěl by si to tam všechno přečíst. Cejtí se jen on sám jako kretén?

Cítí ten stisk na jeho tričku.

Co bude? Daj si nakonec přes hubu jen proto, že překročili hranice bromance? A kde jsou ty hranice a kdo je stanovil?!

Hanbine, prosím....!

Kouká na něj přimhouřenýma očima.

Jo, jsem v pohodě. Hrozně v pohodě. Proto se už od včerejška cítím jak odkopnutej pes a brečim a když nebrečim, tak nemyslím na nic jinýho, než tvoje 'nic se nestalo' a jak skvělý byly tvoje rty na těch mojich a...

Vzdychne si. Stále svírá jeho tričko. Nechce ho pustit. Bojí se, že by zase odešel. Vzpomene si na ten podivnej sen.

„Nebo jsme oba v háji, protože já to prostě nemůžu hodit za hlavu, Jiwon...“ Zornice se mu rozšíří. Doprdele, že to teď nevyslovil. Prosím, že jsem si to jen myslel a nahlas nic neřek...

Tak asi jo. Jinak by se na něj Jiwon tak zaraženě nekoukal. Polkne. Tohle dosral. Ale možná to ještě půjde nějak rozmáznout. Nechce Jiwona ztratit jako kámoše. Nechce ho ztratit vůbec.

„Jiwone...“ Víc neřekne. Najednou nemůže.

Jiwonův mozek je velká bažina ničeho a srdce šutr, kterej mu poskočil až do krku. A to fakt bolí. Nemůžeš? Jak nemůžeš? Jako nemůžeš, jakože jsme to posrali nebo nemůžeš, že nechceš?!!

„Vždyť já taky ne...“ řekne přiškrceně a do očí mu vyhrknou slzy. Na tohle můžeš bejt chlap, jak chceš, je to k ničemu.

„Co budeme dělat...?“ ptá se dál, pořád přidušeně. Není si vůbec jistej jak to Hanbin myslí. Ale každopádně problém to bude tak jako tak.

K čertu se vším, K čertu s nechápavým Jiwonem. k čertu se skupinou. K čertu s tím bolestivým pocitem. K čertu s celým světem.

Vidí jeho slzy. Zarazí se.

Jiwon, sakra, proč brečíš? Nebreč, proboha, Jiwon, ze všech lidí zrovna ty a teď a když jsme my... Jiwon...

„Kurva už...!“

Přitáhne si Jiwona k sobě za triko, který pořád drží. Jsou u sebe tak blízko, že cítí teplo jeho těla. Trhne s látkou k sobě a Jiwon se skloní. Nečeká. Nepřemýšlí. Prostě ho znovu políbí. Je to otázka vteřiny, jedno rozhodnutí. Je mu jedno, jestli bude později litovat, v tuhle chvíli je na dně.

A ty do toho ještě brečíš...

Zavře oči. Bože dej, ať je tohle jenom další sen a já se probudím včera ráno a všechno bude okej...

Braindead.

Byla to sice jedna z možností, ale tu vyloučil mezi prvníma. I když... tam někde v srdci - a ani ne v koutku, ani ne hluboko - v to doufal.

Vydechne do polibku a natiskne se na Hanbina. Prodlužuje polibek a bojí se ho ukončit. Neví, co bude pak. Nechce to vědět.

Jiwon jej neodstrčí tak, jak čekal. Ani se neodtáhne. Naopak se na něj natiskne a on přísahá, že mu v tu chvíli srdce vynechá úder.

Sakra, Jiwon... ty blbečku...

Tentokrát je to on, komu i přes zavřená víčka začnou téct slzy. Pustí Jiwonovo triko a roztřeseně mu dá ruce kolem krku. Z velké části se opírá o dveře. Má obavy, že pokud se odtáhne, zhroutí se na zem.

Líbá jej dál. Okay, tak z tohohle snu se probudit nechce.

Cítí, že Hanbin asi roní slzy. Jednou rukou ho obejme kolem pasu a druhou mu položí na tvář - tak jako včera - a palcem mu setře slzu, co se mu koulí po tváři. Trochu neobratně ho líbá dál. Je to takový to vnitřní cosi, co se teď protrhlo a nejde to zastavit. Tohle blbě dopadne… Dokud ho někdo nebo něco nezastaví, asi to sám nedokáže.

Pořád tomu nemůže uvěřit. Včera ráno byli normální kámoši, večer to pěkně dosrali a teď se tu líbaj a ani jednomu to podle všeho nevadí. Trochu v prdeli...

Jiwonův dotek je uklidňující. Hojivý. Uvolňuje se pod ním a bolest, kterou ještě před chvíli cítil, se ztrácí.

Jeho leaderské pudy se nezapomenou ozvat a i když by tady s Jiwonem rád pokračoval… v bůhví čem vlastně, musí to zastavit. Jinak se fakt dostanou do daleko většího průšvihu.

„Jiwon...“ vydechne do jeho rtů a trochu se odtáhne. Věnuje mu upřený pohled. „Musíme jít... Máme trénink, pamatuješ...?“

Nechá ruce sklouznout na jeho ramena a trochu křečovitě se usměje.

Zatřepe hlavou a zírá na Hanbina...

„J-jo.. jasně.“ Pustí ho, pořád tak nějak zmateně. Je jako Alenka v Říši Divů. Nebo tak nějak. „Promiň,“ vyhrkne tak nějak nepatřičně a už je o dva kroky od Hanbina.

Dobrý, dobrý, dobrý...

„Tak radši do práce,“ nervně se usměje - spíš zašklebí - a čeká až Bin vypadne ze dveří. Trochu hyperaktivně pohopsává.

Hanbin nechápe, za co se Jiwon omlouvá. Neudělal nic špatnýho. Vždyť to byl on, kdo po něm teď vyjel.

Zrudne. A na okamžik se musí zadívat do země. Zase zraky zvedne a všimne si, jak se Jiwon najednou vzdálil*

„V pohodě... hyung?“ Nejistě na něj kouká. Za sebe může říct, že je mu rozhodně líp. Alespoň v sobě nadále necítí to napětí. Na druhou stranu je tu pořád ta věc s nejlepším kámošem a faktem, že ani jeden nejspíš neví, co se mezi nimi děje.

„Hyung...“

No tak, usměj se na mě tak jako vždycky... Ukaž, že jsi taky v pohodě, prosím...

Nehodlá se pohnout, dokud nedostane alespoň nějakou reakci. Kromě té, kdy Jiwon odpověděl na jeho polibek, žejo.

Usměje se. A není to nic křečovitýho ani vytlačenýho. Fakt je mu o moc líp. Nemusí se alespoň srát s tím, co Hanbin cítí nebo co si myslí... teda přesně to neví, ale tohle mu zatím stačilo. Alespoň teď ví, že okolo sebe SNAD nebudou chodit jako kolem horký kaše. To, co si budou myslet ostatní, kdyby si náhodou ničeho všimli ho teď nesere.

„Jasně. Jde se na věc, líďo!!“ Zasekne se a vykulí oči. „Teda jako na trénink jsem myslel...“ Za půl vteřiny vyprskne smíchy. Dvojsmysly jsou teď ještě vtipnější než kdy dřív.

Jeho králičí výtlem je vše, co potřebuje vidět. Bože, jak moc by mu něco takovýho chybělo. Nedokáže si představit, že by se s Jiwonem nepřátelil. No teda… pokud tomu teď ještě může říkat přátelství, že...

Tak jako tak je fakt rád, že je to mezi nima urovnaný.

Zasekne se taky. Už zase je líďa... A do prdele, co mu spadlo na hlavu?

„Wtf, Jiwon...“ Směje se taky a otvírá u toho dveře, aby sehnal tu smečku dokupy: „Hey, děcka! Zvedejte zadky, jdeme!“ řve už z futer.

Bunny pokrčí s vygebeným xichtem rameny a tlačí se ze zadu na lídra.

„Jestli se mi nenechali ani jednu sušenku, tak si mě nepřejte!“ huláká přes Hanbinovo rameno a dělá xichty.

Teď se půjdou pěkně potit, pak skládat, pak možná vocal training a k ránu do postele. Bude to tuhej den. Ale teď má na to sílu. Teď zmákne všechno.

Plácne Hanbina po zadku a předskotačí ho, aby ulovil alespoň nějaký drobek z těch sušenek, co už evidentně nejsou.

Pokračování příště...